Otázky (Kamila Koubová)

Někdo si o mě myslí, že jsem blázen, ale pitom to zajímá každého z nás co s námi bude po smrti? Žije Lochneská příšera v jezeře Loch-ness? Jak vznikl svět?
Sám Albert Einstein řekl: „Nejkrásnější, co můžeme prožívat je tajemno. To je základní pocit, který stojí u kolébky pravého umění a vědy.“
Není to jako ptát se na otázku Kolik mláďat má plejtvák obrovský? nebo V jaké hloubce žije sepie? V době, kdy moje kamarádky prožívaly první lásky, jsem honila duchy po lese a ležela v knihách plných záhad.
Jsem ráda, že nás obklopují otázky, na které možná nikdy nenajdeme odpověď, ale aspoň na chvíli se můžeme ztratit z toho nudnýho, šedýho světa. Je krásné uvěřit, že je to tu jiné než se na první pohled zdá.
Dnešní lidé žijí v realitě a co nepocítí, tomu nevěří. Ale i na mě dopadly první lásky a já se přestala zajímat o záhady.
Co je lepší? Když člověk věří, že jeho mrtvý blízký je někde daleko, ale je mu krásně nebo představa, že je zakopaný pod hromadou hlíny?

Ptáte se mě, jak jsem se stala bláznem? Přihodilo se to tak: Jednou, dávno před tím, než se zrodili mnozí bohové, jsem se probudila z hlubokého spánku a shlédla jsem, že mi byly ukradeny všechny masky, sedm masek, jež jsem vytvořila a nosila v sedmi životech. Běžela jsem bez masky přeplněnými ulicemi a křičela: „Zloději, zloději, proklatí!“ Muži a ženy se mi smáli a někteří přede mnou utíkali zděšeně domů. Když jsem doběhla na tržiště, vykřikl jakýsi mladík, stojící na střeše domu: Je to blázen!“
Vzhlédla jsem, abych ho zahlédla, to slunce políbilo mou tvář poprvé. Poprvé políbilo slunce mou nahou tvář, má duše vzplála láskou k slunci a již jsem nechtěla nosit masky. A jako u vytržení jsem zvolala: „Požehnáni, požehnáni nechť jsou zloději, kteří mi ukradli masky“.
Tak jsem se stala bláznem a nalezla jsem ve svém bláznovství jak svobodu, tak bezpečnost. Svobodu osamělosti a bezpečnost před tím být pochopena, neboť ti, kdož nás chápou, v nás něco zotročují. Nesmím však být příliš přísná na svou bezpečnost. Vždyť i zloděj ve vězení je bezpečný před jiným zlodějem.

Jako všichni ostatní i já zažívám trapasy. Dalo by se říct, že je to moje každodenní náplň. Na jeden ze svých běžných trapasů si dobře vzpomínám.
Stalo se to v deštivém odpoledni, kdy jsem se svou nejmilejší kamarádkou jela ze školy domů. Povídaly jsme si a pomalu šly po ulici. Kolem nás projel autobus.Vtom z ničeho nic moje kamarádka vykřikla: „Poběž, ještě to stihneme!“ To se jí to říká, když má tenisky, povídala jsem si, ale rozběhla jsem se taky a snažila se udržet balanc. Běžely jsme jako o závod. Autobusový signál zazněl a vtom Majka vletěla dovnitř. „Skoč, dělej skoč!“ zakřičela na mě. Můj mozek pracně přemýšlel, zda skočit nebo ne. Byla jsem si vědoma každé uběhlé sekundy. Měla jsem pocit, jako by mi někdo natlakoval hlavu a měla by mi prasknout, ale přesto jsem do autobusu skočila. Lidé z autobusu se na nás dívali jako na blázny, ale na to jsme s Majkou zvyklé. Můj hlavní problém se objevil. „Bota, moje bota!“ řekla jsem si potichu. Moje bota s obrovským podpatkem i s mojí nohou byla pode dveřmi autobusu. Ani nevím, jak se tam dostala, ale byla tam. Pomalu jsem si všímala lidí kolem sebe. Autobus byl totálně naplněný a Majka nikde. Najednou jsem ji spatřila. Stála v kruhové části autobusu a usmívala se. Já jsem se smála na celý autobus, jak mi bylo trapně, ale Majka o mém problému nevěděla a myslela si, že mám tak dobrou náladu, a proto mi velmi často mávala. Lidé kolem mě se ale nesmáli, dívali se na mě s lítostivým pohledem jako na mimozemskou bytost a to mě dovádělo do rozpaků. Můj školní batoh také vyčníval z autobusu, a proto jsem musela stát rovně. Když jsme se konečně přibližovali k zastávce, přepadla mě obava, jak to všechno dopadne, jestli mi vyletí celá noha a já s ní? Nebo to skončí ještě hůř než to začalo? To už snad ani nejde. Zastávka byla již na dosah ruky, lidé se na mě lepili jako med a i když jsem se smála z plných plic, měla jsem opravdu divný pocit.Vtom najednou, jak jsem předpokládala, … dveře se otevřely. Majka taky vystoupila a když jsem jí můj nový trapas vyprávěla, začala se mi smát. Pak ale i já, až mě z toho začalo bolet břicho.
Rozhodly jsme se jít domů raději pěšky a obě, hlavně já, jsme byly rády, že to dopadlo jak to dopadlo. Vždyť není všem trapasům konec.

Řekla bych, že je rozdíl mezi městem a venkovem, stejně jako je rozdíl mezi Budějovicemi a velkoměstem, Prahou.
Největšími výhodami města je asi to, že když něco chcete nebo potřebujete sehnat, pak to ve městě najdete. V centru je obchod vedle obchodu. Po městě Vás sveze MHD, na každém rohu kavárna, abyste poseděli s přáteli, opodál restaurace, kdybyste měli hlad atp. Město umí dokonale splnit všechna přání a potřeby. Možná jen veřejných záchodků by po městě mohlo být víc.Poštu vám dají do schránky usměvaví pošťáci, letáky donesou až do domu spokojení brigádníci pracující pro váš oblíbený supermarket.Takže vždy víte, co se děje, kdo umřel a kde mají tento týden zlevněný kvalitní toaletní papír. Vlakové a autobusové spojení většinou spolehlivé a pravidelné, taxi služeb dostatek, tak proč chodit pěšky.
Je hodně věcí, které se ve městě dají ocenit, ale je mnoho věcí, jež by se daly jen vytknout. Například na některých křižovatkách by mohly být chybějící semafory, nemuselo by jezdit tolik aut (dny bez aut), ti z nás, jenž jsou bezohlední, by nemuseli ničit fasády domů tagy a grafity. Vynervované prodavačky by mohly nahodit úsměv alespoň na příjemného zákazníka.
Celkově myslím, že lidé ve městech jsou k sobě hodně bezohlední. Řidiči aut i navzdory vyhlášce nezastavují na přechodech, spěchají a zvyšují rychlost, a v důsledku toho se stávají čím dál častěji dopravní nehody. Dopravní prostředky také vytvářejí v našem městě smog, což zdravím svých dýchacích cest odnášíme všichni. Mohly bychom se jednou zastavit cestou do garáže, vytáhnout kolo ze sklepa a vyjet si zdravě. Obecně jsme hodně zlenivěli. Jezdíme, místo abychom chodili, odpadky upouštíme, místo abychom je dali do koše a ignorujeme své okolí.
Ale je tu ještě mnohem větší problém. Jsou to staré známé drogy. Ve městě se dají sehnat velice snadno, když máte ty správné známé. Drogová závislost je asi to nejhorší. Sice v Budějovicích máme "K centrum", které je určeno pro alkoholiky a pro toxikomany, ale většinu případů závislých lidí řeší psychiatrická léčebna Červený dvůr u Českého Krumlova. A to všechno jen proto, že se snažíme uniknout s tohoto hnusného světa, z našich tlustých městských ulit. A proto: město má své klady i zápory.
Ale ZAMYSLEME SE!

První láska (Mr. Magic)

Přístav věčných návratů
Ve vzpomínkách fosilních
Ty Já My Pak záplatu
Ke křivdám tak náchylní

Přístav věčných návratů
S vůní známé halenky
Ten dluh za první útratu
To blues propadlé místenky

Matematická naděje (Čaroděj Dobroděj)

I z lichého čísla bude
jednou číslo sudé!

Bojím se (Saxána)

Bojím se zítřka.
Bojím se lidí.
Bojím se pomluv.
Bojím se dýchat.
Bojím se promluvit.
Bojím se lásky.
Bojím se smrti.

Asi jsem srab a už mám zase strach...

 

 

Na dotek (Mr. Magic)

Jsi tak blízko, až bych řek,
že jsi téměř na dotek.

Dotýkáme se očima.
Propast mezi námi
zkouším nevnímat.

Promýšlím příští tah.
Ale vždyť víš,
já nejsme sebevrah.

A tak zůstáváš daleko,
ale přesto, jak bych řek:
jsi téměř na dotek.